Egon Ervin Kisch (1885 – 1948) byl pražský, německy píšící reportér, který se proslavil svými fejetony, pro které neváhal spát v noclehárnách pro chudé, jíst v lidových vývařovnách pro nemajetné a v převlecích pronikat do vrstev pražské galérky. Před sto lety se také jednou v srpnu vypravil česáči chmele na Žatecko.

Text přepsán z knihy Pražská dobrodružství vydané v Praze 1958.

NA CHMEL

NA ŽATECKO

V Městské zprostředkovatelně práce v Betlémské ulici jsem se dlouho tlačil s nezaměstnanými, až jsem mohl ošuntělý, plaše a pokorně požádat o práci jako česáč chmele.

Ale úředník mi řekl pyšně:

„Tím se nezabýváme.“

„Kde bych se směl poptat?“ ptal jsem se nesměle dál.

V Zemské zprostředkovatelně, Tomášská 26, tam dostanu informace.

Tak jsem si to hasil na Malou Stranu. V krásném domě vedle restaurace U Schnellů, s portálem vyzdobeným nádhernou skupinou lovců, jsem zašel do prvního poschodí. Pod tabulkou „Zemský ústřední ústav pro bezplatné zprostředkování práce a zaměstnání“ jsem zaklepal na dveře. Vyšel sluha a na chodbě se mě zeptal, co si přeji. Chtěl bych na chmel. „Optám se,“ dostalo se mi v odpověď a služební duch zmizel.

„To musíte jít do Městské zprostředkovatelny v Betlémské.“

„Tam jsem zrovna byl a poslali mě sem.“

„Optám se.“

Sluha opět zmizel, ale tentokrát to trvalo déle, než se zas objevil. Sedl jsem si na příkré dřevěné schody a čekal. Po delší době sluha vyšel. Jen ať jdu ještě jednou do Městské zprostředkovatelny, zrovna tam telefonovali. Tak jsem šel zpátky na úřad, kde „se tím nezabývají“.

„Páni z Malé Strany mě posílají zase sem. Rád bych šel na chmel.“

„To už je pozdě, to byste byl musel přijít před 13. červencem.“

Na to mě sem poslali z Malé Strany? Nemohli dát tuhle výmluvu už při telefonickém rozhovoru se Zemským úřadem? Neboť bylo nabíledni, že je to výmluva, 13. července nepotřebují brát česáče chmele, a mimoto by mi byli sdělili, když jsem tu byl poprvé, že lhůta k přijímání už prošla. Usoudil jsem z toho, že se z Prahy hlásí asi na chmel jen málo lidí. Mýlil jsem se, jak jsem se potom přesvědčil. Příliv z Prahy je obrovský, jenže se tím většinou zabývají soukromníci, a to má své nevýhody.

Úředníku zprostředkovatelny se mě zželelo, neboť jsem vypadal ošuntěle, plaše a pokorně.

„Proč nejdete jako sluha nebo jako poslíček? Nechcete?“

Zakroutil jsem trpce a záporně hlavou.

Oba úředníci se na sebe významně podívali. Bylo jasné, že jsem zloděj, který ví, že v Praze nedostane vysvědčení zachovalosti a nenajde tedy ani místo. Odhalen a zahanben jsem vyšel z ústavu.

Jenže jsem se nevzdal plánu a rozhodl se nabídnout své síly přímo u pěstitele chmele na Žatecku. Na radnici jsem požádal o domovský list. „Jsem obchodní sluha,“ lhal jsem na otázku, čím jsem. „Kde zaměstnán?“ – „Bez zaměstnání.“ Pak stačí třicetihaléřový kolek. Pro ten jsem si došel. Podívali se jen do knih, zda souhlasí údaje o mých rodičích a datum narození. A dostal jsem nádherný domovský list (číslo 1119), v němž námětek starosty Kasalický a městský radní Vavrovský potvrzují, že jsem obchodní sluha bez zaměstnání.

Měl jsem na sobě modrou košili s koketními třásněmi na krku, na hlavě pomačkaný měkký klobouk, na nohou perka s velkými koženými příštipky, roztrhaný šedivý kabát, roztřepené, kdysi modré kalhoty, které mi sahaly po kotníky, rozedranou černou vestu, dlouhé spodky s žlutými tkanicemi uvázanými přes červené ponožky a v ruce sukovici s koženým poutkem, aby se dala zavěsit na zápěstí a mohlo se jí duchaplně kývat sem a tam. Kolem těla jsem měl ovázán tlumok z voskovaného plátna s trochou rezervního prádla.

Chyběla mi zkušenost, že nutně má mít člověk taky plášť a pár pohodlných domácích střevíců do stodoly a na chmelnici. Mimoto jsem neměl litrák na mléko a láhev s sebou na pole. Za tyhle dvě věci jsem musel potom venku zaplatit pěťák, jediný výdaj za celou dobu, co jsem pracoval jako zemědělský dělník a česáč chmele.

Zrána jsem se skrčil na Státním nádraží v čekárně do kouta. U vjezdu z Havlíčkovy ulice se tlačili muži a ženy s obrovskými balíky, koši a polštáři. Většinou seděli na svých zavazadlech.

„Jsou to česáči?“ zeptal jsem se průvodčího.

Sotva přikývl a přejel mě pohrdavým pohledem.

„Nemohl bych jít taky ven? Tady mám jízdenku.

Odstrčil mě hrubě zpátky. „Jen počkejte, až se bude vyvolávat!“

Kdo to nezná, nevěřil by, jak je to nepříjemné zkusit si na vlastním těle, že šaty dělají člověka.

K osobnímu vlaku, který odjíždí v osm hodin třicet minut, se od druhé poloviny srpna přidávají vagóny pro česáče chmele.

Ve voze, kam jsem se usadil, se tísnila vesnice z táborského kraje: starci, matky, kojenci, mládenci s fajfkami a děvčata s květovanými šátky na hlavách. Od sítě k síti se boulily obrovské rance. Mně nad hlavou visela jako Damoklův meč peřina. Naproti mně seděly dvě ženy z Michle, jak jsem se rychle dovtípil z jejich řeči. Jinak byli všichni z oné jedné vesnice.

Kluci chtěli sedět u okna, prali se o místa a dostali za to od rezolutních žen pohlavek.

„Hele tramvaj – koukejte tramvaj,“ volal jeden z kluků, který ji zahlédl. Všechno se vrhlo k oknům. Opravdu jede bez koní. „Vidíš, jak to jede bez koní?“ ptá se otec svého syna a chlapec přikývne, ani ne tak udiven jako otec, který užasle zírá dolů. Cožpak jsou ještě vesnice, kudy neprojel dosud automobil?

Přemýšlím napjatě, odkdy máme tramvaje. Myslím, že dvacet let.

Kolmo kolují břichaté džbánky, neohrabaně pomalované zelenými a modrými pruhy. Je v nich studená káva. Všichni se dají také pořádně do jídla, vybalí se povidlové koláče, vuřty a makové buchty a nacpávají se znovu a znovu fajfky.

Je vidět výstaviště. Zase chce každý aspoň zahlédnout onu nádheru, o níž došly zázračné zvěsti až do nejzapadlejší vísky.

V tunelu mezi Stromovkou a nádražím Dejvice děti piští, ženy se hlasitě navzájem dobírají. „Andulo Horáková, dej si pozor, ať ti není muž nevěrný!“ Mládenci řvou ještě hlasitěji. Jak tma ustupuje a jasní se, je zas klid.

Obě ženy z Michle dělají posměšné poznámky a hrubé vtipy na „vesnické balíky“. Jsou zřejmě nesmírně pyšné na to, že jsou z pražského rajónu, čili – jak se vyjadřují- „že jim zelenej anton na cestu šupem musel zastavit před Mariánským sloupem na Staroměstském náměstí.“ Mluví také o svých záležitostech. Jedna je slaměná vdova, ale za tři měsíce se muž vrátí. Nikdo jinej ho neshodil, nežli Vaněk. Však ten dostane, až mýho starýho pustěj.

Druhá vypráví o svých manželských radostech. Včera roztřískal muž ve vopilství všechno nádobí. Jen hrnků alespoň za čtyřicet krejcarů! Utekla proto a jela ráno na chmel.- „Však on mě bude hledat, ten vožrala.“ „To mne se můj muž líbí, zrovna, když je vožralej,“ ujišťuje slaměná vdova, „dyž není vopilej, tak si netroufá do vobchodu.“ Myslí asi do cizího obchodu…

Objeví se věznice v Řepích. „Sýkorka je tam zase,“ vykládá jedna z obyvatelek Michle.

Venkované mluví zatím o chmelu. Jeden říká synovi: „Dřív se takhle pěkně na česání nejezdilo, muselo se chodit pěšky.“ – „Vosmadvacet let sem chodila na chmel pěšky,“ dotvrzuje jedna šedovlasá paní, „a jak umřel starej Hrudka při česání v Trnovanech, nesli sme mrtvolu šest dní pěšky domů.“

Oživují se další reminiscence: o faráři z Rosové, který jezdíval vždycky s česáči na chmel, jak jednou v Rakové Lhotě vyhořela celá vesnice, protože skoro všichni byli na chmelu a nebyl tam nikdo, kdo by hasil. Jak jinde zas ukradli krajanovi osmdesát známek za načesaný chmel. A podobně.

V Kladně se kupuje pitná voda od ženy, která s ní chodí podél vlaku. Patnáctiletý vesnický chlapec by rád sklenici piva. Matka mu neplní jeho přání. Až pojedeme domů, budou peníze, pak se můžeš napít. Jeden starší mládenec si přece dá sklenici. Musí zaplatit dvanáct krejcarů. „Dvanáct krejcarů za ten trošek piva?“ volá zděšeně venkovanka. „To se počítá i sklenice,“ utěšují ji. Slabá naděje oživí tvář šetrné hospodyně: „Podívej se jestli číšník čeká na sklenici,“ nakazuje chlapci. Jaké štěstí, číšník nečeká! Prázdná sklenice jde nyní z ruky do ruky, potom ji opatrně zabalí.

Za Krupou a Kounovem začínají česáči vystupovat. Brzy i naše vesnice. „Něco jste zapomněli,“ křičí za nimi dvě ženy z Michle. Několik vesničanů se ulekaně vrátí do vagónu a ženy ukazují na můj tlumok. „To není naše,“ prohlásí vesničané. „Škoda,“ odtuší obě ženy a mohou se usmát. V Trnovanech vystoupí i ony.

Po silnici táhne cikánská rodina svůj vozík do chmelového kraje.

Před nádražím v Žatci stála pohromadě skupina podezřelých postav. Na náměstí se kupila vysoká hromada zavazadel. Jakási žena mluvila se správcem žatecké zprostředkovatelny práce. Kolem ní stáli chlapci, ženy, muži a děvčata. Bylo jasné, že to byli česáči. Přistoupil jsem k jednomu mládenci:

„Čéče, můžu se přidat k vaší partě?“ zeptal jsem se.

„To se musíš voptat támhle Mráčkové, ta s tím modrým šátkem na hlavě, to je naše pantafírka.“

Paní Mráčková právě dokončila rozhovor se správcem a oznamovala mzdové podmínky: dvacet haléřů za čtvrthektolitru načesaného chmele, kromě toho denně půl litru mléka a mírku brambor pro dospělé; ze mzdy se povolí každý večer „fóršus“ šestnácti haléřů za každý načesaný čtvrthektolitr. První dny budeme musit dělat polní práci, mzda dvě koruny pro muže a korunu čtyřicet pro ženy, k tomu zmíněné množství mléka a brambor.

Byla s výkladem u konce. Přistoupil jsem k paní Mráčkové, nabídl své služby a byl jsem přijat, ježto přišlo tak jako tak místo čtyřiaosmdesáti objednaných lidí jenom osmdesát. Odebrala mi můj domovský list, na němž bylo potvrzení mého zaměstnání – obchodní sluha. Až přijede žebřiňák, ať jen nasednu.

Postávali jsme ve skupinkách. Když jsem byl podroben různým nepříliš lichotivým otázkám, výslechu, podezírání, stejně jako upřímnému litování, poznal jsem genezi party. Paní Mráčková z Nuslí inzerovala, že se u ní mohou hlásit česáči chmele, a přijela teď s osmdesáti „prácechtivými“ za poloviční jízdné z Prahy do Žatce. Odtud se mělo jet dál vozem na statek, který si najal pracovní síly.

Byla to hodně pestrá společnost. Bylo tu vidět vršovické pobudy, jednoho obchodníka ze Žižkova, kterému policie zavřela sotva před měsícem obchod, hned po vloupání u profesora Macha; pána s černě vroubeným skřipcem a vysokým, ale špinavým límcem, který každému nafoukaně vypravoval, že studoval medicínu, potom byl úředníkem Českého cizineckého svazu a teď naposled provizorním úředníkem jedné banky; dále tu byli dva anglicky oblečení obchodní příručí, kteří si chtěli vydělat peníze na cestu do Drážďan, tovární dělnice ze „žluté republiky“ v Holešovicích, sociálně demokratický obchodní sluha s ženou a dítětem, obuvník, kterého 1. srpna vystěhovali z bytu a nábytek mu dali do Obecního dvora, podkoní, jemuž za jízdy vlakem uletěla čepice z okna a který teď vypadal komicky s pestrým šátkem uvázaným na hlavě, chromý podomní obchodník, který chodil po hostincích s cibulkami, slanečky a zavináči na břiše, a známá pijanka se špinavým zádumčivým obličejem. Většinu veselého česáčského bratrstva tvořily manželské dvojice – hlavně ovšem byli oddáni holešovičtí mládenci a děvčata. Kolem běhala spousta dětí.

Konečně přijela kára, na kterou se naložila zavazadla, a hned nato žebřiňák a vůz pro nové příchozí. Třicet osob se na něj vešlo a obrovští valaši měli co táhnout. Česáči na voze se opírají o žebřiny, létají ze strany na stranu, vrážejí do sebe, nohy, ruce jsou v chomáči, křížem krážem sviští výkřiky a hovor, dopadnou na falešnou adresu, špatně se jim porozumí a letí zpět k nesprávným odesílatelům. Hlučným smíchem je slyšet vtipy, žerty a posměšky, které vyvolávají ironickou pochvalu nebo další popichování. „Pozor na Gustu, je na svatební cestě!“ – „No samo,“ směje se Gusta, „nezůstaneme přece doma, kde se dívá služka, jak se objímáme!“

„Koukejme, Franta se tu rozvaluje, no jo, ten je holt zvyklej jezdit v kočáře.“ – „No, ne tak jako ty,“ opáčí Franta, „ty jezdíš v zelená ekvipáži a máš vpředu a vzadu lokaje v livreji s ferdpulem.“

Jedeme přes most nad Ohří, přes Špitálské náměstí, kde si koupíme okurky, a dál po silnici. Všude si nás prohlížejí. Jedna žatecká měšťanka na nás volá:

„Geht´s e weng runner vun Wogn, es kummt e Berg, die Pfer´kennen´s net derziehe“*)¹

Ačkoli pasažéři nerozumějí ani slova z žateckého dialektu, chápou dobře, co žena chce. Ten hluk, který se nyní strhne! Sesype se na ní celý výkvět hantýrky z Podskalí a od Františku, není nadávka, klení a květnatá fráze, kterou by neobšťastnili tuto přítelkyni zvířat, jež naštěstí z celého křížového ohně, který se na ni snesl, nerozumí ano slovíčko.

Vlevo shlíží do údolí Ohře, město Žatec. Černé kulaté robustní věže, mocné valy, proti nimž se kdysi rozjely husitské berany, a vysoké kopule trčí hrozivě do kraje. Temná odhodlanost je na tomto obraze z rytířské doby, a poněvadž o trochu dál se vynoří mezi divákem a panovačnou hradní krajinou tenké tyče chmelnic, vyhlíží to, jako by dole pod tvrzí stálo v řadách obrovské jízdní vojsko s oštěpy. Za chvíli mizí historický válečný obraz, v krajině zavládne mír a slunce svítí na zelená řepná pole, širé lány obilí, a na vrcholcích hor hýří srpen. Nyní nevypadají už ani chmelnice tak nepřátelsky, proměnily se v zádumčivé sady, seřízlé rovně a umělecky Lenótrovým zahradním nožem.

Hluk na žebřiňáku neustává. Navazují se známosti. Nikdo prý nepřijel kvůli penězům, všichni jen pro švandu: „Člověk přece musí trochu na letní byt.“

„V Celetný ulici je vám jeden pán se čtyřma domama, a ten vám jezdí každej rok na chmel,“ vypráví jedna žena.

„No jo, to je přece pochopitelný.“ Všichni potvrzují s radostí nesmysl o domácím pánovi, který jezdí na chmel.

Naproti mně stojí opřena o laťku vozu holka. Kdyby byla umytá, byla by snad ještě ošklivější. Prohlédla si mne a ptá se pak bez ostychu zcela průhledně: „Máš s sebou děvče?“ Ne, nemám. Víc neodpovím, ačkoli by se slušelo odpovědět: „Chceš, udělám si s tebou známost.“ Nedá se zmýlit tím, že jsem ji to nenavrhl sám, a stane se ještě zřetelnější: „Já taky nemám s sebou hocha.“

„Tak, tak.“

„Jak se jmenuješ?“ ptá se dál.

„Eman.“ Volím pseudonym, ani ne tak proto, abych zamlčel své pravé jméno, jako spíše abych jeho neobvyklostí nevzbudil podezření.

„Mně říkají Vilča.“ Potom se od ní ještě dozvím, že pracuje v holešovické továrně na bonbóny, že báječně tancuje a že chlapci jsou za ní „hr“. Já však vůbec nejsem na ní „hr“.

Konečně se vůz zastaví. Vykážou nám jednopatrový čeledník na kraji špinavého rybníka, kde se čvachtají kachny. V čeledníku jsou čtyři čtvercové komůrky dole v přízemí a čtyři nahoře v prvním patře a schody jako do kurníku. Dvě světnice jsou už obsazeny selskými rodinami, které také přišly na chmel. Stěny jsou bílé a holé, na podlaze jen trocha slámy. Bez zařízení, jen v jedné komoře jsou kamna. Sem se nastěhují rodiny, ženatí – po oddacím listě se nikdo neptá. Také zcela svobodným děvčatům se tu poskytne přístřeší. Chlapci bez děvčat, celkem osmnáct, přijdou do světnice dva a půl metru dlouhé a stejně tak široké, na každé straně jich leží osm a dva uprostřed u okna naproti dveřím. Pro každého je tu prostor sotva jedenatřicet centimetrů. Vytáhnou z kapsy hřebíky, holemi je zatlučou do zdi a do stropních trámů a pověsí na ně rance, kabáty a hole.

„Elegantní věšák je k zadání, pět korun poprvé, podruhé – kdo dá víc? – a potřetí!“

„Tady visí můj kabát! Tondo, dybys s ním snad chtěl pít na bratrství, stáhnu ti kůži s těla a dám si z ní ušít anglickej raglán.“

Jeden dělá, jako by našel na zemi hmyz. „Haló, tady jedna leze.“ Uhodí čepicí po imaginárním cíli. Krejčovský pomocník vedle mne ulekaně vykřikne: „Vopravdu? Štěnice?“ Ostatní jen lhostejně zabručí: „Aťsi!“

Dva se hádají o místo u zdi, jiní dva o slámu. Také v druhých světnicích jsou hádky, je slyšet ženský jekot, vůdkyně party, paní Mráčková, se ujala dělení a zkouší urovnat spory po dobrém, jak to právě jde.

Vždy znovu přijde do našeho mládeneckého pokoje, aby odtud s vtipkováním vystrnadila děvčata.

Také Vilča je tu pořád. Zřejmě ji mrzí, že jsem šel mezi svobodné…

Jsou tři hodiny odpoledne, ani pomyšlení, že bychom ještě dnes začali s prací.

Teď, když se na místě daly dohromady jednotlivé skupinky, došlo k výkladům o pracovních podmínkách, k úvahám, k nespokojenosti, k obavám a návrhům. Obzvláště ti, kteří na žebřiňáku nestačili ujišťovat, že si vyjeli jenom pro švandu, byli pro zvýšení mzdy o dva haléře. Někdo vyslovil obavu, že čtyři chmelnice na statku by mohly být očesány již za tři neděle, kdežto na jiných chmelnicích se pracuje nejméně čtyři neděle. Poslední týden se pak žádná práce nenajde.

Bývalý medik se skřipcem a s vysokým límcem cítí potřebu honosit se svým vzděláním a každou chvíli povýšeně pronese k shromážděným nějakou frázi: „Chytře uvážíme, jaké okolnosti, a podle toho se zařídíme.“

Výborně! Výborně! Nakonec se usnesou jít na správu statku a tam přednést požadavky. Všichni musí s sebou. Dojde se pro vesnické rodiny, zavolá se také paní Mráčková. Je velmi málo potěšena tímto hnutím. Dostane od správy statku za každého česáče, kterého přivedla, a za každý den, kdy její parta pracuje dobrou provizi. V zástupu táhneme k budově statku, dovádějící děti napřed, rozvážní vesničané vzadu.

„Ať de vyjednávat Johan,“ chtějí lidé. Ale obchodní příručí odmítne toto poslání. „Proč já bych si měl pálit prsty? Jen ať tam de paní Mráčková, vona je pantafírka, ví, co chceme, tak ať přednese naše přání. Uvidíme, co vyřídí, a pak se uradíme!“

Výborně! Výborně! Ať jde paní Mráčková! (Republika s velkoknížetem v čele!) Tak tedy jde pantafírka ke správci. Čekali jsme venku. Když se vrátila, sdělila nám výsledek své intervence: mzda a brambory zůstanou, jak byly. Ale mléčný deputát se zvýší z půl litru na litr. Načesaný chmel se nebude měřit tak přísně. Na paličkách se mohou nechat dosti dlouhé stopky a při měření se bude jen lehce nasypávat a nestlačovat. Práce je dost, na víc než na čtyři neděle, kdyby však se snad chmelnice očesala dříve, přidělí se pro zbývající čas jiná práce.

„To známe! Pošlou nás jednoduše pryč,“ ozývaly se námitky. Konečně však se s tím všichni spokojili a zástup se rozešel.

Za chvíli jsme se všichni zase sešli na návsi u studny a klidně hovořili. Jak rádi bychom si zašli do vesnické hospody, jak rádi bychom všichni vypili v krámě u pultu skleničku žitné! Ale nikdo neměl peníze. Kdosi8 strčil do úst půlku „uherky“ a prosil souseda o sirku. Byl odbyt řečnickou otázkou: „Copak kradu?“

V šest hodin se „fasuje“ v chlévě mléko. Hospodářský adjunkt si zapisuje jméno každého, kdo si pro ně přijde. Brambory pro svobodné přinese paní Mráčková a uvaří z nich za poplatek šesti haléřů polévku.

Sedneme si s hrnky mléka před dům. Tři muži mají foukací harmoniku a koncertují. Dvojice se začnou klátivě točit dokola. Dva mládenci uspořádají závody na rukou.

Kolem osmé hodiny jsme ve světnicích. Avšak na spaní není ani pomyšlení. Ležíme v šatech a v botách. Poněvadž světnice je úzká, musí se tlačit jeden na druhého, sláma píchá a šustí, blechy skákají sem a tam, vzduch bys mohl krájet a většina je proti tomu, aby se otevřela okna.

Také se vedou debaty o tom, zda se smí kouřit. Ti, kteří jsou proti, poněvadž by prý mohla chytnout sláma, zvítězí. Když někdo vstane, šlape po tmě druhým na lýtka a stehna. Klení a výhrůžky lítají tmou od neviditelných k neviditelným. Venku je slyšet šepot a namlouvání… Pomalu se spřátelíme s myšlenkou, že o spaní nemůže být ani řeči.

Bavíme se tedy. Vypravují se historky a dobrodružství, jen docela nedvojsmyslné. V pět hodin ráno se vstává. Nikdo nemění prádlo, nikdo se nemyje, jenom chlapci se přičesávají pomádou. V šedivém rybníku pro kachny se vykoupou děti a vyperou plínky.

Noc co noc je to horší. Hned druhý den přišel dělník Veverka pozdě domů. Jeho žena, s černými vlasy s pěšinkou uprostřed, která vyhlíží dobrácky, přestože je hubená, z každé strany jedno dítě, tříletého chlapce a dvouletou holčičku, mu dělá výstup, že všechno propije. Kdybychom si kategoricky nevyžádali ticho, nebral by kravál konce. Příští den přijde Veverka ještě později.

„Jestliže nebudeš kušovat, du rovnou zpátky do hospodo,“ hrozí své ženě.

Ale ona hubuje dál. Veverka jde odhodlaně ke dveřím, chce jí i nám ukázat, že on je pánem a že to myslí vážně.

Žena za ním křičí: „Dyž odejdeš, zavolám si hned mládence a udělám ti hanbu, veřejně ti udělám hanbu!“

Všichni se řehtají, Veverka přirazí zvenčí dveře.

„Havleno, pojď sem,“ křičí žena hystericky.

Přes nohy nám tápe nějaký mládenec – už ve dne ho bylo vidět při česání vedle Veverkových. Jde k ní. Vtipy, poznámky, souhlasná kritika, chichot, přání víří světnicí…

To byla moje poslední noc ve společné noclehárně.

Den nato jsem se dostal na silnici do hovoru s dvěma obry. Šli právě od regulace u Plzně a byli již léta na vandru. Zavazadla neměli, jen karty. Boty bez špiček, a šaty se nelišily moc od bot.

Přišli na statek o den dřív než parta Mráčkové. Ptali se mě, jak jsem se vyspal, a když jsem jim to vylíčil, dohodli se a vyzvali mě, abych spal s nimi, mají prý za vesnicí pro sebe čeledník a plno slámy. Tak jsem se k nim přistěhoval a ležel dost pohodlně. Ale když oba obři přišli večer zpití a zastrčili dveře, nebylo mi právě volno. Svlékl jsem se a dal si kalhoty pod hlavu, kabát jsem si zapnul kolem nohou, aby mně nebylo zima. Peněženku jsem si pověsil na krk. Moje nedůvěra byla odůvodněná: když jsem se druhý den večer vrátil z práce domů, byl můj ranec prázdný. Ponožky, košile, kapesníky, ručník byly pryč a také moje sukovice zmizela. Na slámě ležely rozbité košile tuláků. Jenom mýdlo mi tu nechali, to nepotřebovali. Ztratili se v poledne, jeden asi s mou holí v ruce. Předávám tímto nestoudného zloděje veřejnému opovržení: jmenuje se Karel Kölbl a je z Volar.

Na dvoře ve statku jsme se sešli všichni v půl šesté ráno. Šafář odpočítal dvanáct chlapců a osm děvčat, poslal je pro vidlice, neboť jsme měli stavět stohy. Byl jsem mezi těmito chlapci a Vilča si vyměnila místo s jedním z osmi děvčat, aby byla ve skupině se mnou.

Některé skupiny pracovaly ve stodolách, nás poslali na pole. První den jsme stáli na stohu a podávali snopy na mlátičku, na jejíž rachotící a otřásající se střeše se kymácely dělnice, jako návštěvníci v paláci bláznů v Lunaparku. Příští den jsme měli obracet na polích obilí nebo stavět ohromné stohy. Snopy se sebraly a naložily na žebřiňák, zavezly se na jedno místo, narovnaly do stohu, ke kterému pak přijela mlátička. Všech se zmocnila pracovní horečka, ale i když jsme stovkami snopů bombardovali jako granáty v žertu některého kamaráda, který zmizel ve stohu zasypán klasovým krupobitím, jež do něho ze všech stran bušilo, stoh přesto narůstal.

Za několik dní začalo česání chmele, které už bylo méně zábavné a sedavější. Večer před česáním se nakoupilo sádlo, máslo a kořalka, poněvadž od nynějška se pracovalo přes poledne a nemohlo se jít do vesnice. Teď by na to každý doplácel – čas je mzda, pracuje-li se v akordu.

Už v pět hodin ráno jsme stáli na dvoře. Zavedli nás ke kůlně, odkud jsme si měli vzít stoličky. Dveře kůlny byly úzké, první mohly vklouznout děti, a když pak se protlačili i velcí, byly téměř všechny stoličky už rozebrány. Těch málo šťastlivců, kteří ještě nějakou ulovili, vychloubalo se svým majetkem: „Já jsem ulovil leštěnou židli.“ – „A já mám křeslo.“

Ale ostatní kleli. Nebudou přece čtyři neděle sedět na zemi, a děti na židličkách. Přijel žebřiňák naložený košíky. Máme prý také naložit židle. Ale každý se bál o svou kořist a většina se raději vlekla se stoličkou. Někteří vyškrabali do sedla stolice své jméno, a pak teprve ji naložili, jiní posadili na vůz děti, aby stoličky hlídaly.

Cestou na chmelnici se klelo. „Dětem se stoličku vemou,“ hrozili ti, na něž se nedostalo. U chmelnice přiběhl k tatínkovi, který šel vpředu, syn žižkovského kupce a s pláčem a nateklou tváří žaloval. Ladislav, bývalý hasič, nedávno propuštěný, vzal mu židli, a když si to hoch nechtěl nechat líbit, Ladislav ho ještě zbil. Otec běží dozadu, chytne hasiče za hrdlo a chce ho škrtit. Ladislav vytáhne nůž, starý mu chce nůž vyrvat, ale v okamžiku mu z ruky crčí krev. Lidé je roztrhnou, ale hádka trvá dál. K starému se přidávají všichni, kteří mají stoličky, k Ladislavovi ostatní. Teprve, když začne práce, skončí válka o stoličky.

Vůz zastaví a rozdávají se košíky. Kdo nemá stoličku, sedne si na překlopený košík nebo sváže tři roubíky, rozloží na ně chmelové listí a udělá si tak zahradní židli.

Na okraji chmelnice postaví čeledíni stan pro šafáře, kterému se odvádějí načesané chmelové paličky, on je odměří a vysype je do plátěného pytle (jutových pytlů se v chmelařství neužívá).

V chmelnici, kde česáme, je veden chmel po drátěném klenutí. Chmelnice s tyčemi přijdou na řadu později. V každé řádce, vzdálené od sebe půldruhého metru, se posadí jeden česáč, děti pracují s matkou nebo s otcem ve stejné řadě. V řádce vedle mne pracuje Vilča. Ještě se nemyla.

Silným škubnutím se strhnou štoky, dlouhé asi sedm metrů, česáč si přitáhne dolní konec k sobě a začne nyní otrhávat rukou šištičkové kočičky visící na stonkách po jedné nebo v hroznech. Šištičky, paličky, jsou asi dva a půl centimetru dlouhé, jako vajíčka, trochu zašpičatělé, žlutozelené. Na listech mají zlatý prášek: chmelovou moučku (lupulin), nejcennější součástku chmelu.

Vilča je na chmelu už po druhé a snaží se mě zasvětit do technických tajů. Zaučuje mě, jak se musí nejprve otrhat všechny lístky a pak jet nehtem podél stonků, takže paličky spadnou do koše samy. Ukáže mi také, jak se má sedět a kam se má dát košík, aby vítr nesvál otrhané lístky do koše. Najde-li šafář mezi paličkami lístek, nepřijme košík.

Kdo u práce zpívá, tomu práce ubývá.

„Co Tondo, ty chodíš radši na zpracovanej chmel?“

„No vopravdu, měli bysme dostávat pivo lacinějc, dyž dodáváme přece hlavní materiál.“

„Ve Špaltu,“ vypravuje jedna stará česačka, „dostávají česáči místo mléka denně dva mázy bavorského piva a místo brambor jelito.“

„To je něco pro nás! Příští rok deme česat do Bavor!“

Stařena varuje: „Tam se vydělá sotva polovička, paličky jsou docela malý.“

„Letos je krásnej chmel. Takový velký hlavice a větve tak hustě porostlý.“

Jedna žena, která je na česání s šesti dětmi, začne hořce plakat: „Dyby se byl jen ten můj dožil tak krásnýho chmele; co se loni nahuboval, že byl chmel tak malej a řídkej!“

Malý Mráček, princátko party, přiběhne k matce: „Koukej, co jsem našel! Koukej, jak se to blýská!“ Paní Mráčková si odbornicky prohlíží motýlí kuklu: „Tenhle chmelařík přináší zlato, má zlaté knoflíky.“ A poněvadž se sem všichni tlačí, aby se podívali na to dobré znamení, vysvětluje každému, že tři knoflíky na břišní straně kukly znamenají zlato a příznivý rok. Loňského roku našli jen chmelaříky se stříbrnými puntíky, a to bylo celé neštěstí. Ale roku 1908 se větve jen leskly zlatými puntíky a skutečně byla tenkrát bohatá žeň – čtvrt miliónů centů po padesáti kilogramech se tenkrát sklidilo v žateckém kraji!

A už jsme ve vzpomínkách. Paní Mráčková vypráví o žertech, o které za dřívějších let při chmelobraní nebylo nouze. Jak se zavezl žebřiňák vyzdobený chmelovým listím a girlandami a praporečky do vesnice a jak se pilo a tancovalo. Jeden propil celý výdělek ze čtyřnedělní práce. Jen u sedláků jsou ještě takovéhle slavnosti, tady na velkostatku už ne. Škoda.

Zanotuje se písnička:

Na chmel pudem,

česat budem,

šesták od věrtele,

holku do postele…

Pak litr mlíka

pro Pepíka

a čtvrtku bramborů,

to já se nažeru.

Zpívaly se i jiné písničky, popěvky a národní písně, plné zádumčivé erotiky.

Ale ponenáhlu umlká hovor i zpěv. Česáči se rozptylují, zkušení jsou daleko napřed před nováčky. Zvláště ti, kterým pomáhají děti, strhali už mnoho drátků, očesali je a mohli se posadit dál. Začaly závody, začátečníci zůstanou o celou délku koně pozadu a je nutno křičet, když chceme potěšit přítele nebo přítelkyni duchaplnou poznámkou.

Jen Vilča ještě sedí vedle mne. Je sice již šest drátků přede mnou, ale nepoposedne si, nýbrž nechá stát svoji stoličku v jedné řadě s mojí a nese šlahouny vždy zpět na toto místo – bez ohledu na to, že ji pokládají za pomalou začátečnici.

Hospodářský adjunkt jde od jednoho muže k druhému. Každému nakazuje: na jednom stonku nesmí být víc než tři paličky, stonek nesmí být příliš dlouhý, ale také ne docela odtržený, poněvadž jinak se paličky rozpadnou. Jak důležité je, provede-li se dobře žeň, vysvítá z provolání žateckého chmelařského svazu, jež všude visí:

„S ohledem na začátek česání chmele obracíme se na všechny pány chmelařské producenty s dobře míněnou a důtklivou prosbou, věnovat obzvlášť letos, kdy lze očekávat od žně velké množství chmele, největší pozornost bezvadnému česání a sušení produktu. Jen tím se udrží při silné konkurenci na světovém trhu osvědčená světová pověst našeho dobrého žateckého chmele, neboť vedle jakosti je směrodatné i česání a sušení. Špatně česaný chmel musí obchodník teprve s velkými náklady a pod dohledem tržnice dát dodatečně očesati, aby bylo možno jej odesílat, zatímco u producentů hned při prvním očesání to nedá žádnou práci a není to spojeno s výdaji. Jestli má někdo vskutku špatné česáče, ať ihned vezme jednu nebo dvě osoby k dodatečnému očesání, jak to s nejlepším výsledkem činí už léta někteří páni a větší producenti. Právě letos se špatně česaný a přesušený produkt prodá těžko a za mnohem nižší denní ceny.“

Paličky jsou malé, koše jsou velké, trvá to téměř hodinu, než se jeden naplní. První česačka, která nese koš k šafáři, znamená senzaci a vítají ji závistivé pokřiky: „Podívejme, Jindra už de sypat, ta má čtyři ruce. No jo, je zvyklá vočesávat.“

Ještě rychleji se teď pohybují ruce, nikdo nechce zůstat pozadu. Brzo je stan hustě obklopen česáči, kteří chodí odevzdávat. Ve velkém škopku stojí dřevěná mírka – věrtel. Šafář řádně stlačí paličky do mírky, aby se jich hodně vešlo. Co ale spadne přes okraj do škopku, může si česáč zase vzít do zásoby. Za odvedený věrtel dostane každý kulatou plechovou známku: dvacet haléřů.

„Pudu vysypat tvůj košík,“ navrhuje mi Vilča.

„Na co?“

„Víš, měla sem minulej rok poměr s šafářem a mám u něho protekci. Mně paličky nikdy nestlačí, kdybych je do mírky víc načechrala. Na polovičku mě vždycky nechá zase vodnést,“

A Vilča jde za mě odvádět…

Den co den se tak češe, bez polední přestávky až do šesti do večera. Prsty jsou od drsných vlásků na stonku celé černé a rozsekané. Chmelnice prohlédla, mnoho drátů spadlo a už to vypadá, jako by brzy bylo po česání.

Zatím však se vloudila mezi česáče nespokojenost, dostaly se k nám pověsti o ohromných mzdách na jiných lánech a mnoho jiných mluví o tom, že odejdou ze služby. Pak přijde deštivý den: dnes se nečeše.

Ženy se rozhodnou, že půjdou do lesa na houby, muži se srotí na návsi. Vynoří se plán jít do Žatce a okouknout, jak je to s pracovními podmínkami na jiných chmelnicích. A tak je vidět na silnici armádu rozedraných postav, podobných Falstaffovým přátelům, jak táhnou v lijáku loužemi bahna. Zpočátku se nadává na mzdové a pracovní poměry a každý chce sám před sebou omluvit cestu v dešti. Ponenáhlu se však rozohňují a najednou je tady všeobecné mínění, že je zhola nemožné zůstat v dosavadní službě. Kolem obelisku, který byl postaven na památku zrušení roboty v Žatci, se jde na náměstí. Tam jsme všichni řádně usazeni. Před zprostředkovatelnou práce se tlačí tisíce „misérables“ se zoufalým výrazem. Rodiny nebo příslušníci jedné vesnice nemohou dostat všichni společně práci a úzkostlivě a opatrně se uvažuje, jak se mají rozdělit. Náš vyjednávatel je onen pán se skřipcem, ale správce zprostředkovatelny odmítne zaměstnat nás jinde. Máme prý práci a on nám nemůže jinou přidělit.

Nerozhodně stojíme na náměstí. Jakýsi selský čeledín k nám přistoupí, Co hledáme? Potřebujeme práci? Ano. A hned zanotuje chvalozpěv na statek, který prý je vzdálen od Žatce jen pět čtvrtí hodiny, chce zaměstnat tisíc česáčů na šest neděl a platí mzdu dvaadvacet haléřů za věrtel a kromě mléka a brambor dává kilogram chleba denně. Některým se to zdá příliš dlouhá cesta pro ženy a děti s ranci. Ale čeledín slíbí, že pro nás přijede s žebřiňákem na naše dosavadní pracoviště.

Tak tedy jdeme domů oznámit ostatním usnesení našeho výletu. Všem se ale stěhovat nechce. Některé ženy, které se již domácky zařídily a bojí se skoku do nejistoty, přimějí své muže, aby zůstali. Z paní Mráčkové se stala amazonka. Třese se, že jí ujde její zprostředkovatelská provize, půjčila mnoha lidem peníze na dráhu, někteří spali před odjezdem zdarma v jejím bytě – a nyní má o všechno přijít. Bojuje, vyhrožuje, nadává na všechny strany.

Jedno děvče se dá přemluvit třemi chlapci, aby šla s nimi. Teta to však nechce dovolit: „Jindra musí zůstat tady, její matka mi nakázala, abych na ni dávala pozor.“ Nic platno. Jindra jde s vystěhovalci.

Opravdu přijede žebřiňák; možnost vykořisťování a bezprávnost tohoto neorganizovaného lumpenproletariátu je tak veliká, že vůči němu kapitalismus může dokonce upustit od solidarity, jedna správa velkostatku odvádí druhé její pracovní síly žebřiňákem. Jedu na nové místo. Vilča si sedne vedle mne.

Novým pracovištěm jsme my exulanti velmi málo nadšeni. Naproti, z kůlny na vozy, vykukují na příchozí hnědé, vlasaté a špinavé postavy: cikáni. Zděšeně chytnou matky děcka a pevně je drží. Spát musíme v obrovském ovčinci, všichni dohromady. Nejsou tu kamna, budeme muset vařit na cihlách. Hodím svůj vak na slámu, vedle si položí svůj uzlík Vilča. Nato zvednu zase svůj ranec:

„Du odevzdat domovskej list, drž mi místo.“

„Proč si tu nenecháš ranec?“

„Aby mi ukradli eště zbytek, ne?“

A už jsem na cestě do Žatce a zanechávám přítelkyni v toužebném očekávání. V Žatci zajdu do malé hospůdky a dám si guláš, vydělal jsem přece peníze prací rukou svých a maso jsem neviděl už dávno. Číšník přinese guláš, já vezmu vidličku, ale vtom se ozve:

„Prosím, hned platit,“

Nedůvěra je oprávněná, mám šaty ještě rozedranější, než byly, na kalhotách a botách plno bláta a na kabátě kusy slámy.